22.03.2011 10:10
Po delší době se opět hlásíme z australského Perthu. Byli jsme hodně zaneprázdnění a na KAK web nebyl čas a popravdě řečeno ani moc nálada. Poslední týdny byly hodně stresující a ikdyž stres pořád přetrvává, tak aspoň částečně polevil. 22.března je to přesně rok, co jsme do Perthu přiletěli s ročníma vízama, tudíž nastal čas zažádat o víza nová. Když jsme sem letěli, netušili jsme na jak dlouho to bude, ale tak nějak jsme počítali s tím, že to prodlužovat budeme. Do poslední chvíle jsme nevěděli o jaká víza zažádáme (měli jsme několik možností), ale po důsledném průzkumu jsme shledali jako nejvhodnější možnost opět víza studentská. S tím rozdílem, že tentokrát půjdu do školy já a nebude to na rok, ale na dva. Již zmíněný stres nebyl způsoben strachem, že bysme víza nedostali, ale spíše jestli na to všechno budeme mít dostatek financí. Před podáním samotné žádosti o víza musíte mít zaplaceno pojištění na dobu, na kterou o víza žádáte, musí být zaplacená poměrná část školy a poplatek za víza. Dohromady je to docela horda peněz a padly na to naše veškeré úspory, ale víme proč to děláme a to je důležité. Ještě komunikujeme s imigračním, ale jde jen o formality a brzy bysme měli mít víza na dva roky. Teď už ale dost o tom co nás stresuje.
V polovině února nás přiletěli navštívit z východního pobřeží Tomáš s Ivetou. Pro nezasvěcené: Tomáš Kroupa (Kroměříž) a Iveta (kousek od Kroměříže) žijí už snad 4 roky v Sydney. Nepřiletěli jen kvůli nám, ale chtěli trochu pocestovat po Západní Austrálii a zabít tak dvě mouchy jednou ránou. Trochu jsme popili, probrali co se dalo, mrkli jsme se po Perthu a okolí, navštívili jsme věznici ve Fremantlu a dva dny utekly jak voda a Tom s Ivet se vydali na cestu po západním pobřeží. Po týdnu jejich cest jsme spolu strávili ještě jeden večer a pak už museli zpět do pracovního procesu na východ. Bylo moc fajn se vidět s “kumpánem“ z Barbořiny a doufám, že jim návštěvu brzy oplatíme.
Na první pondělí v březnu připadá v Západní Austrálii svátek práce. Je to svátek na oslavu hospodářských a sociálních úspěchů pracovníků. Rozhodli jsme se na tento prodloužený víkend pro výlet do Bunbury a okolí, což je asi 200km jižně od Perthu. Bunbury je menší město a netrvalo dlouho si ho projít. Pár zajímavých věcí tam bylo, ale žádná bomba. Za zmínku stály leda dvě blondýny, které rozdávaly letáky u příležitosti závodu dračích lodí, ale Týnka mi je zakázala vyfotit. Abych ale nebyl smutný, tak mě Týnka vzala do delfíního centra na delfíny. Oba jsme se tam moc těšili a po zaplacení vstupného jsme byli vpuštěni mezi další natěšené turisty. Nejprve jsme se šli podívat k zátoce, jestli tam nějací delfíni náhodou nekalí vodu, ale kalnou vodu už nebylo zřejmě třeba kalit a žádný delfín tam nebyl. Vydali jsme se tedy zpět k budově delfinária a pak to přišlo. Hned za vstupníma dveřma nás skoro přeskočil plastový delfín v životní velikosti. Pokračovali jsme vstupní halou do další místnosti, kde bylo pár akvárek s různými mořskými živočichy, ale delfín žádný. Nakonec se na nás ale štěstí přece jen usmálo. Spatřili jsme opravdového delfína! Jmenoval se BISKIT a je to tříměsíční plod vyňatý z těla jeho mrtvé matky. Pokochali jsme se aspoň obrázky na stěnách a ne zcela uspokojení jsme odešli. Z Bunbury jsme se vydali do Wellington National Parku, kde jsme si vyšli na krátký trek. Bylo příjemné na chvíli si zase odpočinout od města, procházet se po lese, samá zeleň, nikde nikdo, jen ten pavouk. Nevím jaký druh pavouka to byl, ale přesto jsem mu dal (nechtěně) pusu. Měl totiž síť utkanou přímo uprostřed stezky, po které asi dlouho nikdo nešel. Po návratu z treku jsme se vydali směrem na městečko Collie, kde jsme měli v úmyslu nocovat. Po cestě do Collie jsme potkali osadu trpaslíků, která byla stvořena na počest zesnulého Kevina Campbella, místního pracovníka pro komunitu. Po příjezdu do Collie jsme se šli zeptat do místního hotelu na volný pokoj a zrovna jsme se ubytovali. V přízemí byla klasická vesnická nalívárna, kterou jsme večer s potěšením vyzkoušeli. Na druhý den ráno jsme se ještě prošli podél Collie River, navštívili jsme místí moderní informační centrum a jeli jsme do Národního Parku, kde jsou tratě pro horská kola. Tam jsme se vyblbli, unavili a vydali se zpět do Perthu.
Poslední uplynulý víkend jsme byli ve Fremantlu na Chilli Festivalu. Bylo zde možné nejen ochutnat, ale také zakoupit spoustu pochutin s příchutí chilli. Vyzkoušeli jsme nepřeberné množství omáček, různé druhy masa, ledový chilli čaj, chilli pivo a pak nás mordy pálily, že jsme si museli dát koblihy a mangové pivo. K Týnčiné smůle to pálení neskončilo jen u té mordy, ale o tom tady psát raději nebudu.
Suma sumárum, rok je za náma a jdeme čelit dalším překážkám a snad i radovánkám. Mějte se všichni skvěle…
KAK