29.05.2011 11:14
Nedávno jsme si vybrali další z mnoha Národních parků, kam si zajedeme na výlet a podnikneme nějaký ten Bush walking. Původně jsme plánovali jednodenní akci, jenže pak se to ubíralo jiným směrem a nakonec se dovíte, jak to nakonec dopadlo.
Vyjeli jsme brzy ráno jednak proto, že to bylo přes hodinu cesty, před samotným trekem jsme měli na programu ještě cyklistiku v Langford Parku, grilování (přípravu oběda) a denní světlo tu máme v tomhle zimním období pouze do půl šesté. Vše šlo podle plánu a vyhladovělí z kola jsme začali grilovat. Dali jsme si lehký oběd stávající se z kuřecího masa a brambor se zeleninou. Možná to zní lehce, ale snědli jsme každý trojitou porci, protože jsme měli velký oči a přece to nepovezeme domů. Rázem byly 2 hodiny odpoledne, skulili jsme se z laviček a že teda půjdeme na procházku do bushe. Bylo na výběr z několika treků. Od půl kilometrových po 20 kilometrový. Týnka se držela při zemi a vybrala pouze jedenáctikilometrový, s uváděnou dobou trvání 4 – 5 hodin. Bylo už čtvrt na tři a světlo je do půl šesté, tak mi to nějak nevycházelo. Týnka ale trvala na svém a prý jsou ty jejich odhady přehnaný. Věděl jsem, že pokud chceme přijít včas, tak musíme nasadit vražedné tempo. Trek začínal do strmého stoupání a my začali spalovat první porci oběda. Počasí bylo ideální a rychlost chůze jako Jožka Priblinec na Olympiádě v osmaosmdesátým. Sluníčko se nám začalo pomalu schovávat, stejně tak jako turistické značení a já si uvědomil, že světlo je sice jen do půl šesté, ale parkoviště se zavírá už v pět. Ještě pořád ale byla šance, že to do pěti stihneme. Tedy pouze teoretická, protože tou dobou už jsme byli dávno mimo náš trek. Za každým horizontem jsem čekal tu pravou zatáčku, která zatočí směr zpět k výchozímu bodu, ale pořád nic. Nakonec jsme se dočkali. Přišla zatáčka a dokonce i další turistická značka. Zdála se mi ale nějaká jiná od té původní. Každopádně se to stáčelo směrem zpět, tak co budeme řešit odlišnost turistické značky, asi ji začali jinak malovat. Po asi dvou kilometrech se nám to začalo stáčet zase nějak moc do boku a já to přestával vidět pozitivně. Už mi bylo jedno jestli stihneme otevřené parkoviště, koneckonců můžeme přespat v autě, prioritou bylo parkoviště vůbec najít. Měli jsme v nohách zhruba 15 kilometrů, začalo se šeřit a já začínal být rozzlobený na zdejší asociaci, která má na starosti turistické značení. Vzpomněl jsem si na občasnou rozhořčenost nad turistickým značení v Česku, ale teď vím, že Klub Českých Turistů odvádí precizní práci. Najednou jsme se objevili u silnice a u naší lesní cesty byla cedule s názvem treku: “Bibullum track“. To je trek, který se táhne od Perthu až do Albany a má téměř jeden tisíc kilometrů. Rozhodli jsme se, že do Albany nepůjdem a vydali jsme se po silnici směrem na západ. Tím směrem byla totiž dálnice, kde jsou občas nějaký motely a měli bychom kde složit hlavu. To bych ale nesměl mít peněženku v autě. Už byla skoro tma. K mému úžasu byla Týnka naprosto v pohodě a dokonce se smála. První jsem si myslel, že se zbláznila, ale pak mi to došlo. Věděla totiž, že když si bude stěžovat, tak jí to dám sežrat, protože to byla přece ona, kdo chtěl jít tenhle trek. Nic bych ji sežrat nenechal. Byl jsem naštvanej na značení zdejších treků a ne na ni. Tentokrát to byla ona, kdo zachoval klidnou hlavu a já ten, co toho měl plný brejle. Bez úspěchu jsme se snažili zastavit kolemjedoucí auta. 3 auta v našem směru neměli soucit, až čtvrté v protisměru, na které Týnka začala mrkat, zastavilo. Byla to postarší bachařka z nedaleké věznice, která jela na noční směnu. Když jsme jí řekli, kde máme auto, tak se nás ptala, co že jsme to šli za trek. Byla totiž zdejší a má okolní lesy prolezlý skrz na skrz. Okolo jel zrovna její kolega, rovněž na noční směnu, tak ho zastavila a řekla mu, že se o půl hodiny zdrží, ať ji omluví. Posadila nás do auta s tím, že nás na parkoviště odveze. Naše auto bylo vzdálené asi 10 km. Ještě nám prozradila, kde bydlí Ranger, který nám bránu na parkovišti možná otevře. Bylo nějak před sedmou hodinou a Ranger stál nenápadně kus od brány. Na jeho otázku, zda je to naše auto tam uvnitř, jsem mu odpověděl otázkou, zda má klíče od brány. Na moji otázku mi odpověděl, že mi ji za 5 dolarů otevře. V tu chvíli se mi ulevilo, že nebudeme spát v autě v parku, i když větší úlevou bylo, že nás paní bachařka k autu odvezla. První, než Ranger otevřel bránu, natáhl ruku pro tázaných 5 dolarů. Já mu ale nedal jen 5 dolarů. Dal jsem mu veškerou hotovost, co jsem u sebe měl. Celých 6 dolarů. Dal bych mu i víc, ale karty nebere. Po cestě domů už jsme se tomu jen smáli, ale i tak jsem se zapřísáhnul, že na žádnej jejich trek už nepolezu. Známe ale Týnku. Nechala mě vychladnout a už mi nadhazuje další dobrodružství.
Turistice 3x Zdar