10.10.2010 10:10
Po delší odmlce jsem opět tady, abych napsal něco málo o našem bytí. Je tady spousta možností co dělat, takže si dokážeme vyplnit každou volnou chvíli. Jednou jsou to oslavy (všeho možného) v King´s Parku, potom jedeme do Aquarium of Western Australia, další víkend trávíme u Niela na farmě v Arthur River, pak jedeme na Mistroství Západní Australie horských kol a tak dále a tak dále.
Je to asi 3 týdny, co mi kamarádka, která letěla z Vídně do Perthu, přivezla můj nekompletní bicykl. Zbytek mého bicyklu s kompletním bicyklem Týnky – dále už jen balík, nám Cargo společností poslali z Vídně do Perthu Kristýnčiny rodiče. Tak trochu naivně jsem si myslel, že si balík vyzvedneme v den příletu, což byl pátek a o víkendu už budem jezdit. Na zadek mne ale posadil zaměstnanec Carga tady v Perthu, když mi řekl, že v pátek už to nestihnem a v pondělí je státní svátek, takže nejbližší možný den je úterý. Co se dá dělat, nějak jsme to rozdýchali a vydrželi do úterý. Jenže přišly další vysírky. Když jsme pro balík přijeli, tak nás hned krouhli o patnáct stovek (uvádím v korunách) za manipulační poplatek, což bych ještě rozchodil. Pak jsme ale museli absolvovat anabázi přes další stanoviště na různých místech letiště kvůli clu a časově jsme to nestihli, protože úředníkům padla. Museli jsme tu mašinérii dokončit ve středu, kdy nás stáhnuli o další litr za clo a měli jsme štěstí, že nás s tím balíkem nenechali dělat inspekci, protože se jednalo o horské kolo a jezdilo se s ním v Evropě mimo silnici, což by stálo další 3 litry a dva dny zdržení. Když mě pán o inspekci informoval, tak jsem mu řekl, že s tímhle horským kolem se vlastně jezdilo jen po silnici. Bylo mu jasné, že tomu tak není, ale zřejmě měl dobrý den a na inspekci nás neposlal, za což jsem byl nesmírně rád, protože po rozbalení balíku jsem si byl jist, že by nešlo jen o 3 litry a dva dny zdržení, ale myslím si, že by to Týnčino kolo ještě tak za 6 litrů umyli. Nebylo to tedy vůbec jednoduché, ale teď už máme oba kompletní bicykly a začali jsme bikovat. Abych se přiznal, tak já začal trochu nesmyslně. Kolo jsem měl kompletní ve středu a na internetu jsem zjistil, že v neděli se jede Mistrovství Západní Austrálie na horských kolech. Nevím co mě to popadlo, ale chtěl jsem tam jet a zjistit jak na tom jsem. Naposledy jsem závodil asi před 11 lety, rok jsem neseděl na kole, ale tohle byla výzva. Abych nemusel rovnat síly s amatéry, počkal jsem si na odpolední profi vlnu, kde se jede více okruhů s borcema co to žerou. Svým věkem tady spadám do kategorie veteránů, ale při přihlašování po mě nechtěli žádný průkaz totožnosti, tudíž si troufám říct, že jsem mohl jet s dorostenci. Před závodem jsem si říkal, že mi buď vytuhnou nohy, bouchne hercna, nebo se někde vymelu. Na startu se totiž ptali jestli je tam někdo, kdo si neprojel trať. Nehlásil se nikdo, ani já, protože jsem nechtěl vzbuzovat nedůvěru. Pak taky říkali, že nesmíme příjmat cizí pomoc a že nám ani nikdo nemůže podat novou flašku s pitím. V tu chvíli už stála Týnka s flaškou s pitím někde na trati. Tak jsem přidal další možnost ukončení závodu – diskvalifikace. Start byl do dlouhého 12% kopce, tak jsem si říkal, že je to fajn, že se to pěkně natáhne před vjezdem do jednostopé koleje v lese. Po startu jsem se cítil silně, dokonce tak, že jsem útočil na přední místa v pelotonu! Ale jak už jsem zmínil, kopec byl dlouhý. Ke konci kopce mi připadalo, že destičky na mých brzdách stískají kotouč a kola se nemůžou točit. Přišlo to, čeho jsem se nejvíc obával. Ztvrdli mi nohy a já se začal trápit. Po dvou okruzích jsem odstoupil, protože do toho přišli ještě záda a já si uvědomil, že příště musím aspoň trochu natrénovat, nejezdit hned s profíkama a že patřím opravdu do kategorie veteránů. Hlavně, že jsem zjistil jak na tom jsem 🙂
V King´s Parku jsme byli naposledy při oslavách Dne Otců. Kromě doprovodného programu v podobě koncertů, výtavy fotografií, průvodu v kostýmech apod., jsme obdivovali samotný King´s Park, který se v těchto jarních dnech proměnil v nádhernou scenérii pestrobarevných a nám Evropanům neznámých květin. Bylo to pěkný a zajímavý, ale ne tak dobrodružný jako na farmě u Niela. Do Arthur River jsme jeli na dva dny, abychom Nielovi pomohli s jarním úklidem jeho tří hangárů. Na farmu jsme jeli našim novým vozem značky Daewoo Lanos, který jsme pořídili z několika důvodů: cena (můžeme ho obratem ruky prodat se ziskem), automatická převodovka (což se zamlouvá Týnce) a velikost (o pár cm větší než Barina, tudíž se nám tam pohodlně vlezou 2 bicykly). Teď zpět k práci u Niela. Ráno mě vzal do auta a objeli jsme hangáry, aby mi ukázal co chce udělat. Nebylo to nijak náročné a říkal jsem si, že tohle si mohl udělat sám a nevolat nás z 200km vzdáleného Perthu. Ovšem ve třetím hangáru jsem o nenáročnosti téhle práce začal pochybovat. V tomhle hangáru šlo pouze a jen o to, stáhnout igelitové plachty, na kterých bylo seno, aby se tam mohli natáhnout plachty nové. Nezní to nijak namáhavě, ale háček byl jinde. Niel mi začal vyprávět historku o tom, jak se jim objevil před týdnem u domu na dětském hřišti smrtelně jedovatý had a že musíme být opatrní, že si právě pod takovou igelitovou plachtou hledají útočiště. No nadvakrát jsem z toho nadšený nebyl. Ikdyž hada, kterého našel u svého domu zastřelil (na několikrát, protože se musí trefit do hlavy), nevylučovalo to možnost, že tam budou další. První jsem si nebyl jist, jestli o tom vůbec říkat Týnce, ale po zvážení situace jsem usoudil, že bude lepší ji na případné setkání připravit. Niel mi k tomu nic moc dalšího neřekl, ale jeho žena Leah byla sdílná a řekla nám aspoň co dělat, když takovou bestii potkáme. Je to řada pravidel, které musíte dodržet, ale myslím, že ikdyž jsme je s Týnkou vyslechli, realita by byla jiná. Takže když potkáte hada, tak nesmíte dělat prudké pohyby a hlavně neutíkat (ha ha ha), prý jsou neuvěřitelně rychlí. Snažila se nás uklidnit tím, že když vás uštkne, že to není jako když zmáčknete čudlík OFF a je po vás, že je tam ještě nějaká doba, kdy se musíte dostat do nemocnice a tam se vás pokusí zachránit. Vtipné je to, že musíte zachovat chladnou hlavu, zaškrtit končetinu nad ránou a v klidu se odebrat do nemocnice. Nesmíte běžet, protože by se vám jed rychle rozproudil do celého těla. Nejsem si ale jist, jestli se dá zvládnout dostat do nejbližší nemocnice, která je vzdálená od Arthur River 50km, v časovém limitu. Nicméně to, že píši tenhle článek znamená, že já jsem to přežil. A Týnka? Teď přišla ze Zumby a vypadá až moc živě, což znamená, že jsem dopsal a budu se těšit na další volnou chvíli, abych se s vámi podělil o naše bytí…
KAK